Edvard Kocbek
Krajina
Duch divokých zvířat
blíží se k domům,
těhotným ženám
křiví se rty,
zralý prostor zavání
po propoceném plátně
a zmlklém obilí.
Ovoce nasytilo červy,
květiny se navrátily
do nočního úlu,
krajina ulehla
mimo svůj obraz.
Ticho starodávně klinká,
vzpomínka kotvu zdvihá,
měsíční svit si hraje
s pavím chvostem.
Věci se stávají větší
než jejich přítomnost,
opilci nezapíjejí žízeň,
zvířata nedocházejí ke dnu
svých nevin,
vítr se propastmi živí
a zloději tma.
Svět je zděravělý
trýzní touhy po domově,
motám se v kruhu
jak v zásnubních snech,
ne a ne si vybavit
vykupující zaříkadlo.
Němota
Nad hnízdem dovrší krvavý luňák svůj kruh,
přeletí, loupežník,
a hrůza na ústa něžně mi dýchne svůj vzruch
a oněmí můj křik.
Jsem loviště a lov, honec a mokrý druh,
jsem loviště a lov,
pašuji nazpátek předivo, chleba snů bez předtuch.
nevěda, kde můj krov.
Přespříliš klamů, než abych je zachytil v sluch,
přespříliš klamů znám,
tichu se odevzdám, mezi démony duch,
bez pomoci a sám.
Z knihy "Země"
Ty jsi skrytost pro mé oči,
dýkou pro mé srdce,
plamenem pro mou dlaň.
Já jsem žal tvé vzpomínky,
vonný dým pro tvé tělo,
jak závoj ti na tvář dán.
Do dlouhé noci tlíme,
tiše se upíjíme
jak pelikán.
*
Tak dlouho je, co jsme začali.
Celý svět šumí, po boku dívek dvou
usedám, matky naše zpívají píseň
do noci svatební.
Ta, kterou v bílé noci jsem vábil, již
umdlévá, za flétnou tonu potácivě,
tančící nohy tlukou o zem, ó, kterak
veliký je náš dům.
Teď nevěstě věnec sňali a loučení
pějí, nad vínem rozmarýn dýše, zkomírá
světlo, ověnčení hudebníci je zháší
jak kouzelníci.
ZEMĚ, Z TEBE SE DOTÝKÁM VŠEHO
Země, z tebe se dotýkám všeho, země,
k tobě se vracím, mé maso voní svatým
darem a smutkem smrti, dlouho
budu hledět vzhůru, v noci, ve dne.
Země, náš hrobe, jak jsi krásná, země,
sladké tmavé zrno mezi zrny, tvou
hlubinou jsem zmaten, ptáci čiřikají nad námi,
jeden z nich nás jednou sezobne.
Předměty
Dítě hraje na varhánky,
hraje něžně a zasněně,
nebe se rozhoupalo,
střechy se zprohýbaly,
dveře se otevřely,
schody poskočily,
stromy začaly chodit,
všechno by rádo šlo do Tibetu.
Dávejte pozor na předměty,
když je berete do rukou
nebo je házíte na smetiště.
Znavený muž jde večer domů,
na rameni nese lesklou sekyru.
Není ztracených předmětů,
známe jen proměněné věci.
Kniha odejde do hlavy,
hřeb se zaryje do kříže,
klobouk se stane strašidlem
a lampión se rozzáří
v neslýchané vzpomínce dětství.
O svém nanebevzetí věci
odnesou s sebou víc lidství
než my, ubozí lidé.
Ruce
Já mezi svýma rukama jsem žil
jak mezi loupežníků dvojicí;
nic nevěděla o tom žádná z nich,
jak druhá právě počínala si:
levice blázen byla od srdce,
pravice dovedností moudrá zas,
sbírala jedna, druhá plýtvala,
vždy jedna před druhou se skrývala
a konaly vše jenom napolo.
Když jsem dnes ráno prchal před smrtí,
když padal, vstával a zas padal jsem
a plazil jsem se trním, skalami,
ty ruce byly stejně krvavé.
Já rozpřáh jsem je jako ramena
velkého svícnu v chrámě obětním,
jež svědectví své stejně skládají.
Víra i zrada byly plamen týž,
jenž vysoký a žhavý zdvíhal se.
MALÝ CHVALOZPĚV
Zpívám chválu zůstávání, pevnost mám pod sebou a když se zastavím, mohu se opřít.
Zpívám chválu nezranitelné duši světa, stále se zotavuje, stále zapomíná na svůj strach, opět k nezkrocení.
Zpívám chválu nevyčerpatelným hlubinám bytí, čím osamělejší je troufalost, tím vzácnější je zemdlenost.
Zpívám chválu semenům, stále stejně tepou, otvírají se a zavírají a své tajemství žárlivě odevzdávají.
Zpívám chválu hře ducha, ve stále nových kruzích se opakuje, z nejasných příčin se trhá, pak v něžné tkanině krásné podoby se dočká.
Zpívám chválu darům, které nás nečekaně navštěvují, jeden dar překonává druhý, každý je nádherně nevědomý.
Zpívám chválu stále nové skutečnosti, jako čistá nevěsta nás miluje, jdeme za ní a nemůžeme ji dohonit.
Zpívám chválu nepochopitelnosti, která nás svírá a odhání, a blaženosti, která se v ní měkce otvírá.
Zpívám chválu konečnosti, té smutné sestře, která stojí na hranici světa, podivně klidná a pokorná.
Zpívám chválu čekání, nakloněnému k nám jako vyzrálý klas, ticho je nejbližší zralosti.
Zpívám chválu pohybu, který nás unáší a nás před stále nová tajemství staví.
Zpívám chválu utrpení, které nás obnovuje, měníme se v křečích jako praskající dřevo v ohni.
Zpívám chválu bolesti, která ničí srdce, krev kape na zemi, nadlidskost shýbá hlavu.
Zpívám chválu blaženosti, klidným uspokojením nevíme co dál, zázračná poddajnost nás objímá a napájí.
Zpívám chválu radosti, nikdy jí není dost, radostně žvatláme a bláznivě bouříme, člověk je neutišitelné dítě.
Zpívám chválu lásce, která zůstává poslední, drobný ptáček zpívá teplou písničku, nikdy víc na ni nezapomenu.
VELIKÝ CHVALOZPĚV
Začínám píseň chval.
Něco zbytečného jsem zapomněl, sebral jsem všechnu svou ubohou sílu a opřel ji o pevné sloupy.
Přebrodil jsem řeku Nicoty, teď jsem zachráněné semeno, které vyklíčí, dveře, které zástupům otevřou, zkušený válečník na vysokých hradbách.
Všechno se děje správně, stojím od země do nebe, od východu k západu, řídím, co vidím očima, a svěřuji se tomu, co mě neviditelně obklopuje.
Vím, že jsem Něco, nepřítel Nicoty, země, volaná do zakresleného prostoru svatého zvířete.
Raduji se, že jsem, co jsem, co chce být a bude.
Chválím Stvořitele, že jsem, co jsem.
Chválím ho za světlo očí, plamen rozumu, oheň lásky.
Chválím ho za prostor, kde stojím, za čas, v němž se zemí chvátám, za lidi, kteří mě obklopují, za utrpení a také za všechen vesmír po Adamovi zúžený.
Chválím ho, že ho mohu chválit, chválím ho, že jsem šťasten, neboť budu šťasten.
Chválím ho za den i noc, za vítr i zemi, stromy a moře, hrůzu a odpočinek, chválím ho za společenství hříšníků a obecenství svatých.
Chválím ho za nenadálost a čekání, různorodost a prostřednost, za svobodu a práci, a za největší trápení, lásku.
Chválím ho za ruku, kterou podávám, za nohu, díky níž tančím, za srdce, které v sobě nosím, za oči, které mě poutají k jeho zahradě.
Chválím ho za rozum, který hodnotí, soudí a poměřuje, za síly své bytosti, tajně skryté, za místo svatých polibků, za střelku, která je stále neklidná.
Chválím ho za všechno, neboť jsem viděl mnoho od první chvíle do dneška a slyšel a zpíval a povídal a myslel a toužil, chválím ho za nejvzácnější sílu, kterou mi dal, abych miloval a s ní tvořil.
Za ním spěchám, jako jehně za pastýřem, jako stín za tělem, jako milá za milovaným a jsem tichý u něj jako květ ve vysoké trávě.
Amen, amen, stále větší je má radost a stále víc vím, i když povědět nemohu.
Kdo ještě je a nemá čas na velikou lásku? Kde je ještě místo, které nedýchá vznešeností, a atom, který ještě nenašel své místo?
Nepřestanu koktat, neboť vidím radostné bytosti, mezi něž patřím. Všechno se na mě pověsilo jako roj včel a koloběh růstu mě zaplavil jako vzácné víno úzkou číši.
Běh světa a čisté bytosti, stěžně uprostřed moře a mudrci uprostřed pouští, propasti a děti lidského rodu, lůžka a svatyně.
Všechno je jediný život pod hvězdami, kdo může jiného ponižovat před Stvořitelem?
Poslouchám zpívající, šumící a kvílející sbory radosti, slyším, že se přidávají k mému hlasu, já doprovázím jejich věčný chorál.
Zavírám oči a vím, že je všechno, jak má být, od prvního písmene do posledního odhalení je všechno spočítané a srovnané v zemi, oheň, vzduch, vodu a Ducha, který stále všemu přichází v ústrety.
Moje duše se raduje, jako mazlivé dítě, které utíká kolem stolu, mé srdce je vypuštěné mezi zemi a modré nebe jako jelen do obory, nezastaví se dřív než v smrtící lásce.
Amen, amen, nepřestanu koktat, neboť vidím své bratry, jak ověnčeni píseň zpívají.
Zdravím bratrskou úzkost, obklopenou hořícím kruhem, spoutáni jsme díky stejné lásce.
Zdravím kosmickou hru, vždycky jsme čeládka boží a jako zraněná stráž v podivuhodném městě.
Buďte zdrávi, bratři makabejští ze všech koutů země, kde je slyšet stříbrný roh.
Vidím vás hnědé na brodech, veliké v maličkých pokojích, poutníky pod olivou za večera.
Nikdy neskončí královské ticho, jdeme na cestu poznání a na cestu boje.
Neseme plány nových chrámů a kamení těžké na jejich základy, měřidla, kružítka a nástroje zednické.
Střežíme pečeť rozkazu a tišíme cit na výběr správné tíhy, sledujeme barvy, světla a posloucháme čiřikání ptáků a šumění Ducha.
Přísaha je opravdová, naše věrnost je jako květ, jenž kvete všemi nebeskými znameními.
Kdo miluje a obnovuje věrnost, je jako krásný diákon na ubruse oltářním.
Kdo jinému vstříc přichází a pravici napřahuje, je jako veliký číšník velikého krále.
Podívejte, chci uchopit světlý džbán a připít bratru po své pravici a bratru u mého levého ramene.
Má ruka se vahou zlata třese a velikánskou hrůzou chvěje a oči leskem slzí, když křičím poznání.
Buďte zdrávi, služebníci užiteční, vzdejme čest a chválu Prvnímu a Poslednímu.
Amen, amen, nepřestanu nikdy, začínám znovu píseň chval.
přel. Němota, Krajina: Josef Hiršal. Snímky krajiny poezie, ČS, Praha 1966, s. 76; Z knihy "Země" Kamil Bednář, Hvězdy nad Triglavem, Melantrich, Praha 1940, s. 80; Ruce, Předměty: O. F. Babler:Lyrické konfrontace. Odeon, Praha 1986, s. 20, 102. Oba chvalozpěvy a Země, z tebe... jsem překládal pro server Iliteratura