Alojz Ihan
Narodil se 1961, básník, profesor mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě v Lublani, česky zastoupen jen v antologii Místo v prostoru a Krajiny za slovy.
Divoké husy
Vím, že jsi byla někde v hejnu divokých hus,
které odlétaly na jih.
Stál jsem po pás pohroužen v rozbahněné zemi s puškou na líci
a husy jako velikánské bouřkové mračno zakryly nebe.
Vím, že jsi musela být někde v tom hejnu,
protože už dávno nesním o nikom než o tobě a je mi jasné, proč jsem vzrušeně pátral mezi opeřenými těly
nehybný uprostřed mokřadů a čekal
na zachvění prstu, až vzduch rozřízne výstřel.
Pak se zvrátilo jedno z opeřených těl
a spadlo mi pod nohy.
Dotek byl teplý, klidný.
Pak jsem se vzbudil
a teď nevím,
kde jsi byla ty v tom hejnu divokých hus,
které jako velikánské bouřkové mračno zakryly nebe.
V těch snech.
Simplon expres
Upozornil jsem ji, že to, co dělá, je nebezpečné;
nočními vlaky jezdí zloději, násilníci,
lumpové všeho druhu. Líbila se mi a upřímně jsem se bál,
ona jen bezstarostně zaklapla dveře kupé.
„Vždyť jsme sami,“ řekla a klidně si zula boty;
pak se natáhla na svém sedadle a zavřela oči,
spící princezna, její neopatrnost byla neuvěřitelná
a já jsem jí vyděšeně poklepal na rameno;
takhle se člověk nemůže chovat o půlnoci v Simplon expresu
mezi Milánem a Boloňou!
Ona se jen přitiskla k mé ruce
jako bych byl její ochránce,
i když jsem ji znal jenom dvě hodiny.
Viděl jsem, že není pomoci, že si nemám co vyčítat.
Opatrně jsem jí vytáhl peněženku z tašky,
pak jsem jí sundal náramek a náušnice.
Když jsem skončil s náhrdelníkem, ohrnul jsem jí sukni
a s neklidem, který jsem dobře znal,
jsem se díval na její krásné nohy, na nichž se třpytil svit měsíce.
Pomalu jsem se nakláněl k jejím bokům,
ale pak začal vlak brzdit do nádraží.
Oddechl jsem si a s úlevou se narovnal.
Zmocnila se mě šťastná rozpustilost
a políbil jsem tu krásku na nachové tváře,
pak jsem vyklouzl z kupé.
Peking
Skoro nikdo už si nepamatuje,
i já sám jsem jen náhodou otevřel tři měsíce staré
noviny a četl: „Peking. Armáda zabila
3000 studentů“; a divil se, jak všechno pomíjí,
i když na začátku z toho měl každý hrůzu,
pak jsme si řekli: všichni máme přece ledničky
a mrazící boxy, po nebi létáme letadly,
na nádraží čeká elektrický vlak; nikdo nesmí
zabíjet pány lednic
a mikrovlnných trub
a možná i tam to bylo
všechno jenom nedorozumění
a vojáci se chtě nechtě omluví,
studenti si poupraví pomačkané šaty,
nasednou na svá kola a odjedou
do menzy na večeři.
Minuta mlčení
Byla minuta mlčení za povaleče,
sukničkáře, karbaníka a zloděje
koní, možná o něco míň než minuta, ale
beztak si všichni pamatovali píseň, kterou
kdysi složil na počest svého
dědy. Ten se prý v jedné krčmě miloval
se samotnou španělskou královnou; ďábelská ženská,
prsatá a prdelatá, mrštná jako had,
vždycky potom vyprávěl mladíkům, kteří
házeli nemravné pohledy po dívkách před
kostelem.
Tu píseň brzo znali všichni nazpaměť
a každý rok ji povaleč skoro
rouhavě zpíval na vesnickém hřbitově
a zpíval do té doby, než ho
přehlušily zvony, na něž se
zlostně pověsili zvoník i pan farář.
Všichni si tedy pamatovali tu píseň, i když
to byla nejpodivnější minuta, neboť
někteří vypili pivo příliš rychle, jiní
si nahýbali celou věčnost, nakonec však
i poslední celý rudý odložil
sklenici a zamumlal: „Ať visí v pokoji.“