Miran Jarc
Básník, prozaik, dramatik, publicista, překladatel.
Po gymnáziu v Novém Městě, studuje slavistiku a romanistiku v Lublani a Záhřebu, studia nedokončil a pracoval jako bankovní úředník. Roku 1942 byl zajat Italy, při útoku partyzánů na vlak byl osvobozen a nedlouho poté padl při ofenzívě v oblasti Kočevského Rogu. První básně psal v intencích slovinského expresionismu, sbírka Člověk a noc (Člověk in noč, 1927), mezi jeho ústřední motivy patří hrůza z Tajemství nekonečného vesmíru, pátrání v hlubinách lidského nitra po věčné pravdě a spáse. Ve svém románu Nové Město (Novo mesto 1932) zachytil zrod své poválečné umělecké generace. Klidnější notu přinesla jeho druhá sbírka Listopadové básně (Novembrske pesmi, 1936), včetně nových, např. sociálních motivů. Poslední sbírka Lyrika (Lirika, 1940) je ve znamení návratu k tradičním formám (sonet) i spíše impresionistické poetiky. Velkou pozornost si z odstupem času získaly také jeho dramatické pokusy – dramatická báseň Ohnivý had (Ognjeni zmaj, 1923) nebo Vergerij (1932).
Vždy někdo opouští-li nás
Vždy, když někdo opouští nás
na věčný čas,
lesk jeho zraku, jenž v mrtvu je,
nás z rušného dne burcuje:
my tolik jsme si vyměnili
poskoku slov a pohledů,
o srdcích svých však k posledu
jak slepci vše jsme utajili.
Teď jsi jen ptákem našich obzorů,
v temnotách vod jak ryby jsme ti
a ve vlhké tmě prázdna letí
tebou a námi hluchost prostoru.
Užaslým smutkem náš duch je čist-
jak v úzkém vězení si připadáme,
jen zápasíme tu, známe
jen lůžko, střechu a jíst.
přel. Vždy někdo opouští-li nás: Kamil Bednář, Hvězdy nad Triglavem, Melantrich, Praha 1940, s. 55.
Tajemný poutník
Já jen za mžik zastavím se na horské lesní pěšině
a ponořím se do podivné noční končiny:
Záře luny… Záře luny…
Celý divoký kraj zázračně září,
i hory se v té září topí…
Jako by zpíval
ten mihotavý se stříbra třpyt
tichou melodii…
Do čeho ses zaposlouchalo, srdce mé?
Však, slyš: zas tam hučící propast…
Zpívající voda, která mne stále provází
k hrozivému pohoří…
Kéž jen na chvíli smím naslouchat harfám nebes:
luna připjala struny znící stromům
hustě jako pavučinu,
slyšíš, jak drnčí,
země píseň pluje k nebesům…
Ale zas ta věčně padající voda hluboko pode mnou…
Ach, kéž dosáhnu její skrytý horský pramen!
Ať jen na chvilku zasním se v lesním tichu:
vše je bezčasí…
zahalené v hrozivá mračna.
Paprsek měsíce zasyčel větvovím…
Vše na někoho v tísni čeká, čeká, čeká,
nad vším dech patnáctého století.
A dole mlčící vodstvo bubnuje
a já sám, sám…
Houština se mi rozestoupila
jak princi, jenž hledá Šípkovou Růženku,
smrčiny, paseky, mýtiny,
za nimi zasněžené vrcholky,
vše měsícem zalito,
nade vším nebe bílých hvězd
a ticho… nekončící ticho…
Zpod záhybu přímo pode mnou zas zahučelo, zadunělo…
V nejasné, temné vlnobití se slévají
za mnou lesy i vrchy
a nové světy/stvoření užaslým očím se odkrývají,
jen horská bystřina věrně mi do kroku zpívá,
stále se jak srdce ozývá,
které mne oddaně provází lesy myšlenek, přání a snů.
Ale také jeho tajemnému prameni se už blížím
pomalu, vystrašeně.
Co vím, co šeptající větvoví kolem mne…
Vesmír mlčící, prodchnutý, chvějící se,
zatímco stoupám pralesy tajemství,
já, drzý hledající.
Já ruce své nemohu ti více dát…
Já ruce své nemohu ti více dát…
neboť strom jsem vidět růst.
Když jsem ti kdysi hladil ruku,
viděl jsem jen slunce, na louce
jsem viděl jen vlnění trav
a pastýřů slunečné hraní.
Vidím oknem: stromy rostou
větvoví některých v obětí srostou,
některé o samotě rostou…
Já ruce své nemohu ti více dát:
vždyť některé stromy o samotě rostou.
HUDBA NA POTÁPĚJÍCÍ SE LODI
I.
Kdybych ulehl za večerního svitu
a naslouchal šumění trav
a rozpřáhl ruce vzhůru, aby po nich
klouzaly vzdušné proudy ze všech stran světa,
kdybych vdechoval kosmické mlčení dálek
a pohlížel na sebe tváří v tvář
příroda a já – Evropan - - -
ó, to bych musel vší kosmickou bolestí zemřít!
II.
Na větvi ptáček se houpá a volá
a volá své sluneční bratry…
Od obzoru k obzoru jsou roztažena
barevná zrcadla: v nich se shlížejí
oblak a hora…les… nebe a země…
vše se usmívá v třpytivé všeradosti.
Uprostřed pláně stojí člověk – jedináček:
tělo – zetlelý strom – vysušil ho hlad,
zkostnatělé ruce, volající na východ i západ,
oči volají do nebe
všemu vesmíru hroznou zvěst:
Člověk umírá - - -
opuštěn, sám - - -
Kde jsi, kde jsi,
Bože, ó, Bože!
Na větvi ptáček houpá se a volá
a volá své sluneční bratry…
od obzoru k obzoru vše plane, vše plane…
III.
Zavřeme okna, rozsviťme světla,
do strun udeřme, naplňme číše,
tančeme, tančeme, tančeme, tančeme,
zpívejme, výskejme, společně, všichni spolu,
blíž, blíže, ať nával je větší!
Tančeme, radujme se, dál bez konce,
ať se zmámeni zpijeme do nevědomí,
ať vidíme již jen pohyb těl,
ať nás zaplaví hudby vlnobití,
ať nás vlahé vůně omámí.
Vždyť
zvenčí se plazí a skřípe mráz,
hrozivý strach:
na nebi se zastavili Mars a Saturn.
Za obzorem už obří kometa roste –
prokletí mrtvých…
Nic, ó, nic
tančeme, radujme se, výskejme dál, bez konce,
společně, všichni spolu, blíž, blíže, blíže!
IV.
Zasypeme se raketami z autodafé,
po cestách sbíráme bílé tvrdé růže,
strach nás vrhá ve dvojí soptící náruč,
strach omítá námi zdi domů.
Naše výkřiky jsou jako cinkot rozbitých hvězd.…
Nebe je černé - - -
V.
Když sleduji rybu, jak se vrhá nad hladinu,
aby uskrla si slunce nebo vzduch,
a zase se lačně zpátky vlnám vrhá do náruče…
a když vidím zvířata, která jsme přes den
nutili nahlížet po našem,
ale v noci se jim zas oči rozšíří do pohledu zvířete
- nebo když vidím květiny a stromy,
tiše a smířeně rostou, jak je od věků dáno:
ó, všechny věci žijí ve svých kruzích
- kdyby je opustily, přestanou žít! –
jenom ty, jenom ty, Ahasvere - Člověče,
který jsi země a voda, strom a zvíře
a ještě cosi, co je podivné a hrozné a úchvatné,
a mimo myšlení a slova,
jenom ty kráčíš z kruhu do kruhu,
který si stále znovu obkresluješ,
nemůžeš zpátky a nemůžeš zemřít,
musíš dál a nemůžeš umřít…
Jak jsme kosmem nenáviděni!
Jak jsme opuštěni uprostřed přírody-pouště!
Nám dům ještě není dostavěn jako jiným věcem,
jsme jako mezi nebem a zemí bloudící, létající Holanďan…
ČLOVĚK A NOC
Do mlhy, do tmy,
do níž
osamělá krajina se stápí,
do nebes prázdnoty
mých vyděšených myšlenek oči se pnou…
Do noci
prostorná luka tajně zpívají…
Vše ostatní zkameněle čeká:
ohromné, fantaskní nebe – zdá se –
že pohltí pode mnou vzrůstající zemi…
Sám…
Nade mnou, kolem mne kosmos přetéká…
Ach, divných mužů – vizionářů v divokých stoletích myšlenky žhavé,
meče sekaly do prázdné, nepřátelské tmy…
Ten ohromný, pochmurný, tísnivý soumrak,
v němž se ztrácím…
Tetelím se
neznámou rozkoší, v propasti se tetelím,
osamělost strašlivá v duši houstne
jako přívaly oblak,
když mi obrovská myšlenka svítá:
I já jsem vetkán do toho kolébajícího se, nepochopitelného
kosmického těla,
které se zvířecí chlípností budí
na tichých snech tlukotu, na každé touze dech,
na každé myšlence kmit,
a vím:
zlými, neviditelnými silami sevřen
nemohu, nesmím
do nicoty zpět…
Kam…
V té podivné chvíli – nikdo… uprostřed chaosu jsem sám,
sám…
Ach, proč jsem se odloučil, vyklouzl z nekonečných temnot,
proč!