Josip Osti
básník a překladatel, narodil se v Sarajevu v Bosně r. 1945, dnes žije jako slovinský básník mezi Lublaní a Tomají. Česky jej překládal Dušan Karpatský (Barbara a barbar, Sarajevská kniha mrtvých), nyní jako slovinský autor přešel do kompetence F. Benharta, který pořídil překlad sbírky Narcis na Krasu (orig. 1999, česky). Pak vyšla sbírka Rouška Veroničina (2002), Věčnost okamžiku (výbor s novými básněmi 2003), Rosa mystica (2005). Získal mezinárodní ocenění Vilenica 1994, slovinskou Župančičovu cenu, Veroničinu cenu a mnoho jiných.
Když nejsi se mnou v Tomaji
Když nejsi se mnou v Tomaji, ve dne v noci
tě tešu na zahradě z křišťálově průzračného
vzduchu na Krasu… Po paměti očí, které tě
zdlouha sledovaly, a rukou, které tě dlouze
hladily. Po paměti srdce, které naslouchalo
bušení tvého a bušilo s ním v souladu.
Po paměti duše, v níž zůstaly
nesmazatelné stopy každého našeho společného
smíchu i pláče, radosti i smutku… Když
nejsi se mnou v Tomaji, ve dne v noci tě tešu
na zahradě z křišťálově průzračného vzduchu
na Krasu… V životní velikosti a neviditelnou
každému kromě mě.
Dítě ve mně
Dítě ve mně často zvědavě nakoukne
pod sukni noci. Pak se mu celý den,
tak jako ve snu, na dně očí, hlubokých
zelených studní, leskne bezpočet nahých
hvězd.
Všude hledám báseň
Všude hledám báseň… Hledám ji od raného
mládí. Ve dne v noci. I ve snu.
V sobě i kolem sebe. Ve světle a ve tmě.
V radostných i smutných hlasech lidí a
ptáků. I v jejich mnohoznačném mlčení…
Všude hledám báseň… Hledám ji v modrých,
zelených a černých očích dívek a žen,
na jejichž dně ležím, jako leckterá
z nich na dně mých, už dávno mrtev
a zapomenut… Všude hledám báseň…
Hledám ji pod kamenem. Za oblakem.
Pod postelí i v ní, kde se dějí
největší zázraky a objetí. ??
která doprovázejí smích a slzy, současně
se rodí život a smrt. Rodí se budoucí
milenci a vrazi, ti, kdo budou stavět,
a ti, kdo budou bořit svět… Všude
hledám báseň… Hledám ji v starých a nových
knihách. V nich najdu jednou hnědý,
jindy šedý vlas. Schovanou bankovku neexistující země
a na ní úsměv dávno mrtvého
všemocného vládce. A ještě všelicos…
Všude hledám báseň… Hledám ji i v básních
jiných básníků. I když vím,
že je mnoho krásných, dojemných, mistrovsky
cizelovaných, a věřím básníku, který
řekl: „Všechno je báseň.“ Báseň, kterou všude
hledám, nikdy nenajdu… Všude hledám
báseň… Někdy mi připadá, že jsem ji našel.
Častěji, že ona našla mě. Nejčastěji
tam, kde jsem ji nehledal. Ale vše, co jsem
dosud napsal a ostatní to přijali jako báseň,
byla jen stopa mých prstů na papíře,
na nichž zanechala zlatý prach svých křídel,
dřív než zase zmizela neznámo kam. Nevím,
jak si ty tajuplné znaky vyložili jiní,
pro mě to byly jen nové zprávy,
abych hledal dál.
Touze se učíme od krápníků v jeskyních
Touze se učíme od krápníků v
jeskyních! Od slz nebe a země… Slz nebe,
které je na Krasu jen jedno jediné obří oko a
jež zemi, po níž touží, líbá
tisícerými kapkami. Kterou po toužebném
objetí vždy opouští a nechává čekat do
příštího deště. Předlouho. Neboť žádné
čekání není kratší Penelopino…
Touze se učíme od krápníků v
jeskyních… Od slz země, jež touží po
nebi… Od slz, které se časem mění v
lesklé krystaly krápníků, stalaktitů
a stalagmitů, podobné průsvitným rukám,
které se pomalu přibližují a vzdalují. Se rty
na špičkách prstů, jež touží a čekají
na polibek staletí a staletí.
Kdykoli se setkáme, dlouho na sebe hledíme
Kdykoli se setkáme, dlouho na sebe hledíme…
Když se nečekaně setkáme na cestě,
která vede lesem nebo vinicí a také
když se ke mně v zahradě travou, plnou
květů pampelišky, podobných hvězdám,
blíží holá. Hladkými pohyby. Úplně
neslyšně, jako by našlapovala po špičkách.
V jejích krásných očích, z nichž vane chlad
nejhlubší studně, pokaždé vidím své
oči a v nich zdvojené žhnoucí slunce.
Nevím, jestli i ona cítí moji velkou
touhu jako já její, abychom se aspoň jednou