Vidmar, Maja - Jen větší kusy srdce odlamuj
Maja Vidmarová nepatří mezi autory, kteří chrlí bezpočet básní a sbírek, spíš než extenzita výrazu ji charakterizuje intenzita, snaha dosáhnout ryzost slova, jaká je k vidění jen zřídka.
Básně, které zde můžete číst, pocházejí ze sbírky Ob vznožju (Na úpatí, 1998), její v pořadí třetí (předchozí Razdalje telesa, Vzdálenost těla 1984, Način vezave, Způsob spojení 1988). Její poezie je velmi syrová (verše této sbírky jsou krátce úsečné, s minimem kypících metafor), vášnivá i úzkostná, plná nenacházené erotiky, vydává se čtenáři bez postmoderních marnivých narcistních gest, slova spolu sesedají v pokoře, sebeobětování, sebe-odevzdání, hladové vyprahlosti, skromné, přeskromné touze buď všechno nebo nic. Často se v jejích básních konfrontuje bůh i satan, jehož podoba vyrůstá ze subjektu, jako by byl plodem jeho přání a vášní, svěřuje se mu i vyčítá. Hovor s ním se spíš podobá komunikaci s bohem antické mytologie, který k ní třeba zavítá v podobě zlatého deště či labutě, dotýká se jí, usiluje o ni a zároveň ji nechává její kruté samotě.
Nedokáže vylhávat, zastírat, uhýbat pohledem. Dojde-li na jádro věci, smysl všeho, odpadají povrchní hodnoty, bolesti, přání a zůstane jen absolutní kategorie-láska a smrt, všechno a nic, ano nebo ne. Toto omezení na to nejpodstatnější způsobuje, že člověka při četbě leckdy zamrazí. Slova básní nejsou křikem, povídáním ani šepotem; jsou jako voda plynoucí, utajující a omílající ostré hrany bolesti, zraňována o nebývale ženské trní. A přece je od druhé sbírky tato erotika posouvána výš do roviny jakési „nad-erotiky“, která není jen intimní výpovědí o subjektu, ale především ústředním sdělením o světě vůbec, je vyšším diskurzem jazykové distance ke skutečnosti.
Překlad básní Maji Vidmarové (1961) je urputným zápasem o to původní trnutí, úzkostné vyvření kypící nádoby malého lidského srdce do slov.
Věčnost
Dívám se potají
do týla, kam
padají prameny vlasů,
a na prsty, kam...
Všechno skončí,
až prohlédnu
na okamžik odvrácena
jinam.
V noci
Proč s menším
než s bohem,
proč jinde
než v záblesku,
jak jinak přeci
než navždy.
Mé ruce jsou tak ošklivé,
má smrt tak nablízku,
můj strach tak převelký.
Vždyť nemohu jinak
než s bohem,
nemohu jindy
než v noci,
nelze jinak
než teď.
Léda
Jak asi vydrží
labuť v těle,
že nezešílí
každým pohybem
a prožije ještě
výbuch jiného
vrcholného výkřiku!
Teď už nevydrží
bez labutě v těle.
V královském pachu
opadlé rozkoše
popadne bílé pero
neuchopitelného,
které se jen jednou dotkne.
Návrat
Stane se, že teče
blízko,
že přiteče
k tvým nohám-
krev,
která tekla po světě
kolem.
Mladý bůh
Mladý bože, krásy
se neboj, srdce otevři,
a větší kusy odlamuj,
jak mají muži ve zvyku.
Nezůstane ti nic.
Nic se směje naposled.