S Arkem bez zbytečných gest
Andrej Arko: Počestné příběhy (př. František Benhart, Kateřina Literová, nakl. Marek Turňa, Zlín 2004)
Andrej Arko nepatří mezi nejproslulejší jména současné slovinské literatury. Proto je jeho výběr pro český překlad překvapivý, ale poměřováno kvalitou textu naprosto zasloužený. Arko zaujal čtenáře svými civilními nestylizovanými nenápadnými povídkami, které ve výboru převedl do češtiny František Benhart se svou dcerou Kateřinou Literovou. Benhart tak zůstává věren své pověsti překladatele, který je často v recepci ještě o krok napřed před domácí literaturou, a jeho překlady a výběr autorů se někdy stávají objevy i pro samotnou literaturu, z níž překládá.
A ještě jedna poznámka vně-textová: Arkovy povídky jsou prvním titulem, který vydává nové zlínské nakladatelství Marek Turňa. Za ním stojí mezi českými slovenisty i zájemci o dobrou literaturu již dobře známé jméno slovenského nakladatelství Drewo a srd původně z Banské Bystrice, nyní z Bratislavy, které vydalo již několik titulů i v češtině – právě díky Benhartovi např. Aleše Štegera nebo Josipa Ostiho. Jejich odvážná a velice aktuální ediční politika je v českém prostoru nesmírně žádoucí; vždyť si troufají vydávat současné evropské básníky od Slovinců po Litvu. Tož hodně zdaru!
Knížka Andreje Arka nám zprostředkovává z jeho rozmanitého díla (mj. také píše divadelní hry) jeden z populárních žánrů současné slovinské literatury – povídku. K povídce přistupuje jako celistvé formě bez jakékoli potřeby experimentovat či rovnou exhibovat. Naplňuje ji drobným příběhem, všedním, prostým, ale soustředěným a přemýšlivým. Příběhy jsou vyprávěny v ich-formě s častým užitím vzpomínky. Vypravěč se pokouší oslovit čtenáře někdy nostalgií (Konfrontace, Pohled ze sočské fronty), někdy prostou pointou – bez velkých simulaker, drastických či provokativních obrazů. Všechny texty spojuje i čas dění, kterým je více či méně současnost, s výjimečným přesahem do minulosti – do období 1. sv. války, časů socialistické Jugoslávie apod., vždy však s vazbou na dnešek.
Vzhledem k dnes převažujícímu způsobu psaní literatury je neobvyklé, že častěji než svět vyprávějícího je odkryto bohatství, odvaha a složitost jednání jiné postavy – celník v povídce Přes hranici, stařenka v Smlouvě aj. Vyprávějící dává vyniknout charakteru druhého, aniž by on sám zastiňoval vlastní hlubokomyslností a trýzněným nitrem, jak se to často i v naší literatuře děje. Vyprávějící spíše zaznamenává události či vzpomínky, ale hlavním hrdinou bývá vlastně někdo jiný. Vyprávějící postava a hlavní postava jsou jedno jen málokdy, např. v povídce Numerus clausus farář, který shání peníze na opravu svého kostelíka a získá je od podivného mecenáše za domnělou pomoc-protekci při přijetí jeho dcery na biskupské gymnázium. A konečně třetí poznámka k vypravěči: Arko se vytrvale vyhýbá vševědoucímu vypravěči třetí osoby. Nechce předstírat, že je vše dopředu jasné. Nic není jasné. Příběh vždy vyúsťuje v překvapivou pointu – překvapivou především pro jednající postavy, nečekané setkání po letech, rozpomenutí se na svazky a přátelství již zapomenutá apod.
Autor s chutí nechává své postavy hledat a objevovat opravdovou tepající žílu jejich života, nechat z mlhy vynořit, co zahalila: „Čas pozastřel její živoucnost a skutečnost v prostoru, v němž žije. Není ve mně a já nejsem v ní. Každý máme svoji přítomnost. Každý má svůj prostor a ani náš čas není tentýž.“ (s. 88)
Jedním z nejlepších příběhů, kterým proniká Arko hluboko do chápání lidského vnímání času života, je povídka Victoria Blue, v níž se po letech setkávají dva bývalí spolužáci. V jednom setkání vyvolá nadšené vzpomínky na mládí a školu ve Šmarjích, ve druhé vzdálenou minulost časově i prostorově (příběh se odehrává v USA) a učí se překonávat lhostejnost a cizost té vzdálenosti.
Jedním z nejlepších příběhů, kterým proniká Arko hluboko do chápání lidského vnímání času života, je povídka Victoria Blue, v níž se po letech setkávají dva bývalí spolužáci. V jednom setkání vyvolá nadšené vzpomínky na mládí a školu ve Šmarjích, ve druhé vzdálenou minulost časově i prostorově (příběh se odehrává v USA) a učí se překonávat lhostejnost a cizost té vzdálenosti.
Typické pro Arkův styl je časté nedovysvětlení, překrytí podstatných věcí, které tvoří čisté emoce, věcmi a slovy okrajovými, bezvýznamnými, které snad mají umlčet v člověku podstatu. Dialogy se často přidržují spíše povrchu, skládají se ze všedních slov a vět, bez velkých gest a myšlenek. Zdá se, že se říká málo. To podstatné je skryté. Nerodí to však žádná radikální zkušenost, ale jakési sebeuvědomění se, meditace nad svým vzpomínkou otevřeným vnitřním já.
Povídky se odehrávají v prostorech pro slovinskou ne zcela tradičních – velmi často se ocitáme na pomezí italsko-slovinském, mezi slovinskou menšinou v Itálii apod. Tento prostor splňuje Arkovu tendenci hledat příběh v minulosti člověka, zakrytý, zasutý. I tito „Beneški Slovenci“ mají svou národní identitu překrytou roky života v italském prostředí, o svém slovinství ani příliš neví, ani jazyk už moc neumí, snad zlhostejněli, jsou to navenek již Italové (povídky Obnova nebo Přes hranici).
Arkovy povídky jsou jakoby z nějakého mimočasí, nezdůrazňují časové koordináty příběhu. Jakoby se ostýchal vstupovat do žhavé hmoty, čelit dynamice a tektonice postmoderní společnosti. V čem lze spatřovat aktuálnost Arkových textů? Je na nich něco, co promlouvá o palčivosti současnosti?
Právě tady se pro mě objevuje u Arka největší otázka. Příběhy hovoří o pozakrývání sama sebe před světem nyní, před nutností poznat sama sebe, přijmout za sebe zásadní odpovědnost. Je i náš svět takový? Zahaluje se naše přítomnost do prázdných bublin, bezobsažných slov? Jistě, s tím lze souhlasit. Je v tom možná nějaká naše sebeobrana jako u letušky ze Šmarjí ve Victorii Blue. Ale u smířlivého Arka nenacházím pozitivní snahu o vysvobození z tohoto sevření prázdnotou vlastní duše, vymanění se ze snahy po bezbolestnosti vlastního bytí.
Na druhé straně nelze Arkovi upřít nenápadné mistrovství v povídce. V povídce, která je o smutku, trápení, ale i radosti a ironickém pousmání (Nehoda). Stačí mu zůstat takovým. Snad je to dáno Arkovým pokornějším postojem ke slovu a příběhu, k literárnímu textu vůbec a literatuře jako takové. Rád zůstává tím tázajícím se vzadu, nenápadným, bez zbytečných slov, balastu, bez afektu i řvavých barev.