Iztok Osojnik: V tobě ožiju
Básník, spisovatel, esejista, překladatel, malíř, scénograf, do nedávné doby ředitel proslulého Mezinárodního literárního setkání spisovatelů Vilenica, udělovanou na podzim ve stejnojmenné jeskyni ve slovinském Krasu (literární cenu Vilenica získali zatím tři čeští spisovatelé Jan Skácel, Milan Kundera a Libuše Moníková).
V sedmdesátých letech byl členem tzv. Podrealistické skupiny (např. sbírka Sympatický anděl aneb Plivanec na chodníku, 1979), která se snažila vytrhnout soudobou slovinskou poezii z šedých konvencí uplatněním surrealistických prvků, beatnických postupů a hovorového jazyka. Druhým zdrojem jeho poetiky je básnický svět Tomaže Šalamuna, i u nás dobře známého mága slovinské poezie posledních desetiletí. Osojnikova sbírka Středoevropský kvartet (1992) pak představuje příklon k postmodernismu, ve svět rozdrobených příběhů, úlomků a střepin tváří, obrysů a intertextových nápovědí. V dalších sbírkách rozvíjí tuto poetiku, četné jsou motivy vzpomínek na cizí města a země, které se však stávají svébytně modulovaným světem, sestaveným z křivých zrcadel jako odraz z celistvosti vytěsněného já. Svět konkrétních subjektivních prožitků je roztáčen v kvapící kaleidoskop jen okamžik ulpívajících myšlenek, asociací, obrazů i satirických glos.
Knížka Pohlednice pro Darju (1996, Veroničina cena) je sbírkou tísnivé milostné poezie vyrůstající z odloučení. Tyto pocity zaplňují konkrétní krajinu – Mediterán, Paříž, Budapešť, Prahu – jež se detaily i panoramaty prolíná s krajinou srdce. Ani jedna není sama o sobě reálnou, ale vždy je mozaikou, kterou naplní významem celku až lidský tvůrčí čin, poznání, bolest. Zároveň však toto poznání zůstává neurčité, nejisté, jakoby překvapené samo sebou, vně chápání. Poezie Iztoka Osojnika je bytostně fyzicky prožívaná, je toužící tělesností, rozkoš a vzrušení z nich přímo dští. Zároveň však jsou počátkem dalších pochyb, roztříštěnosti světa na melodie, vůně, záblesky, vesmír, stopy… Na druhé straně číhá pýcha- na vlastní ošoupané džíny, tenisky a prázdné ruce.
Jádrem tohoto výboru jsou básně, bezprostředně svázané s Osojnikovými pobyty v cizích metropolích, Berlíně, New Yorku, ale také např. Vídni, Paříži, Istanbulu, Praze či Budapešti. Každé z měst zanechává v jeho verších – jakkoli tématicky univerzálních – bezprostřední nesmytelnou stopu. Každé místo s veškerou svou špínou, deštěm, šedí a samotou, se stane kaluží, v níž se autorský subjekt omývá a v níž se narcisistně prohlíží. S obdivem? Ne. S žhnoucí nevymluvitelností, nepřekročitelností. Každá ulice kteréhokoli města je neopakovatelnou totožností básníka. Je stále znovu zpochybňovanou lidskostí. Co lidského v člověku je? Zbývá… Proto nejsou Osojnikovy cesty obdivně prázdným opakováním katalogů cestovních kanceláří, úlisností turistických ukazatelů na cestě k hradům a kostelům. Proto se tím, co v básních z topografie měst nalezneme, stává tureckých bazar, rezavý železniční most v Berlíně nebo prázdná lednička v New Yorku.
Prostor v básni je prostorem meditačním. Je rozhalením samoty a časoprostorovým napojením na texty a životy jiných, kteří sdíleli takovou samotu a ironii.
Osojnik napsal celkem 15 básnický sbírek (mezitím už ovšem přibyly další :-), z nichž uveďme ty z posledních let; jsou to Tesaný kámen (cena Simona Jenka, 1995), Pohlednice pro Darju (1996,) či Spleen Berlína (1999). Dále je autorem tří románů (mj. úspěšný milostný román Melinda Podgorny, 1998) publikoval též v angličtině nebo japonštině.