K prostoru v díle Zofky Kvederové
Kniha povídek Zofky Kvederové Iz naših krajev (Ljubljana 1903) již ve svém názvu otevírá otázku konceptu prostoru a jeho delimitace. Plurál „krajev“ naznačuje geografickou různorodost míst, kde se jednotlivé texty odehrávají, s tím v rozporu je však fakt, že autorka je v určování přesných lokací, kde se její povídky odehrávají, velmi skoupá, a to jak přímo (absentující názvy míst děje), tak nepřímo (národopisné znaky, jazyk apod.). Přivlastňovací zájmeno „naših“ zase obsahuje imanentní dichotomii naše-ne-naše (neboli cizí). Samotné přivlastnění vymezuje kolektivum (do něhož se zahrnuje i sama autorka), celek jednolitý a objekt sdílení vzájemnosti. To mj. připomene názvy mnohých knih z doby českého národního obrození – namátkou: Z. Winter: Starobylé obrázky z Rakovnicka, J. Vrchlický: Na domácí půdě, M. A. Šimáček: Z opuštěných míst, R. Svobodová: V odlehlé dolině, F. X. Svoboda: V našem vzduchu, A. Sova: Z mého kraje, G. Preissová: Obrázky ze Slovácka, V. K. Jeřábek: Ze světa prostých lidí, A. Jirásek: U nás. Zájmeno „náš“ se zde obvykle vztahovalo na kolektiv delimitovaný jazykem, národnostně, později i regionálně (Preissová, Sova, Winter). Ke konci století se objeví také stratifikace sociální (Šimáček, Jeřábek), u Růženy Svobodové se akcentuje „odlehlost“, tedy naopak vydělenost, mimořádnost apod.
Zofka Kvederová svůj v podstatě prostý titul neužívá bez záměru. Původní obrozeneckou koncepci, která idealizuje „náš“ kraj, vystavuje přehodnocení. Idealizaci venkova spojuje především s tématem domova, nejvýrazněji v povídce Doma: „Tone Korošec si ni mogel predstavljati, da bi bil kdo doma v mestu, med temi stotisoči neznanih ljudi, med to legijo ulic in hiš. Dom, to je vas na deželi, posebna vas med poljem in pašniki in zeleni gozdom naokrog (…) hiša, ki stoji nekaj človeških vekov, in vas, ki se morda celo stoletje nič ne izpremeni.“ (s. 54) nebo „Zdelo se mu je, da ga čaka tam v domačih hribih neko pomlajenje, kakor da tam najde svojo prejšnjo svežost in čilost.“ (s. 56) Toto idealizované očekávání vychází tedy z předpokladu souladu vesnického člověka s přírodou a z harmoničnosti patriarchálních vztahů, které se s časem neproměňují a představují tak jakousi jistotu. Naplňují tak předpoklady romantického pohledu na vesnici: „Pomembna romantična téma je rodoljubje, ki jo slovenski pesnik pogosto oblikuje kot nostalgičen spomin na lepoto domačega kraja in prijatelje“ (Novak-Popov, s. 295). Novak-Popov současně zjišťuje, že touha po domově je často spojeno se symboly „čustvene navezanosti na prostor (jako např.) slovenske gore in reke, ki obnavljajo mitsko mišljenje“ (tamtéž).
Přehodnocení této koncepce je klíčové zejména v povídkách V oblasti teme a Doma, kde je kraj a místo, kde se děj odehrává, popsán jako „žalostni“ (s. 25), další výmluvná epiteta jsou např. „gluho“, „zapuščeno“, „tuje“, „odurno“, „neprijetno“ (s. 27), „dom se maje in vsa družina se ruši“ (s. 39). Podobně také postavy obou textů procházejí vystřízlivěním z iluzí o harmonickém domově.
Motiv cizího, imanentně přítomný v názvu, ale není užit okrajově. Jako by onu cizost nenacházela u jinojazyčných etnik, v odlišnosti, jinakosti, ale spíše v onom „našem“, v tom, co je cizího, nepřátelského ve vlastním etniku, náboženská rigidnost, slabost vymknout se, sobectví, pomlouvačství atd.
Problém města tu není řešen v šíři nějakého konceptu, město tu vystupuje pouze okrajově, nehraje zásadní symbolickou úlohu. „Mrzla tujina“ (s. 56), to je ta „cesarska“ Vídeň (s. 57), kde hlavní postava povídky Doma studuje, město se zdá nepřátelské, prázdné, cizí, přitom je to hlavní město země, město, kam většina studentů odchází studovat, kde jich tedy budou jistě desítky, a přesto takový negativní vztah, který vystupuje do popředí zejména díky dichotomii s milým a sladkým domovem. Co tedy zakládá takto negativní vztah? Nejsou zmíněny ani nacionální či jazykové tenze, ani politické či ekonomické důvody. Jde tu spíše o abstraktní, neformulované subjektivní pocity postavy – vystupuje tedy do popředí spíše její individuální prožívání než kolektivní vztah vůči jinakosti.
Jako druhé město se v textech Kvederové objevuje také Lublaň. Opět spíše okrajově, je útočištěm obou nemocných souchotinářů z povídek Hrvatarji a Vsakdanja tragedija, kteří se sem odcházejí léčit. Nevystupuje zde tedy ani jako národní centrum Slovinců (jako často Praha v českých prózách 19. stol.) ani jako moderní kosmopolitní metropole. Její symbolická rovina zůstává zcela nevytěžena, pohled na Lublaň není ani regionálně zabarvený, ani nevykazuje společné charakteristiky s Vídní.
Stěžejním prostorem, v němž se povídky odehrávají, je vesnice. Narozdíl od měst však není vesnice blíže konkretizována, nebo jen velmi obecně a neurčitě – Dolga vas v povídce Hrvatarji. Vazba na konkrétní region zůstává jen nekonkrétní a neurčitá, což je do značné míry v rozporu s klasickou tradicí realistické prózy (kmečka povest), do níž bývá Kvederová zařazována. Jako jeden z typických rysů slovinské venkovské prózy uvádí literární historik Miran Hladnik mj. intimní vztah k domovu, který je v těchto prózách přítomen dokonce nikoli jako označení země (Štýrsko, Goreňsko), ale ještě regionálně úžeji (gorenjski kót, temeniška dolina).
Lokalizace u Kvederové má spíše okrajovou roli. První povídka obsahuje zasazení do kontextu obecného regionu: „po vsem Notranjskem so pripovedovali čudovite historije o njem“ (s. 3), dále např. všeobecné „(oče je znal pripovedovati) o koleri, ki je takrat na Kranjskem razsajala“ (s. 30) či podobně ne příliš jednoznačné „Prijazne vasi, revne vasi, pol v šumah, pol na Krasu.“ (s. 93).
Zasazení povídek do konkrétních míst je obtížné vyluštit také z nepřímých náznaků. Náznaky národopisných prvků jsou patrné především v cyklu obrazů Hrvatarji. Týkají se hlavně scény svatby a tzv. „fantovanja“. Zřetelně však není etnografická informace stěžejní – tento motiv totiž nevypovídá o konkrétním regionu, neobsahuje mnohé etnograficky významné informace, jako je popis oblečení, průběh jednotlivých obyčejů, schází např. také citace lidových písní apod. Přesto však tento poukaz není náhodný. Zdá se, že funguje jako odkaz intertextový. Má za úkol vstoupit do tradice literárních národopisných výjevů, které od doby Josipa Jurčiče, ba ještě dříve, idealizují vesnické společenství. Naopak Kvederová každou povídkou knihy, dokonce každým jednotlivým výjevem usiluje o totální rozbití obrazu slovinského venkova jako harmonického kolektiva, žijícího v souladu s přírodou a se sebou samými. Výmluvně zde vypočítává některé neetické, ba zavrženíhodné skutky, páchané slovinskými venkovany, např. vraždu, sebevraždu, žárlivost, náboženský fanatismus, alkoholismus atd.
Velmi důkladně byla Kvederovou hodnocena zvláště otázka náboženská. V první povídce je rozkryta bohulibost snažení hlavní hrdinky jen jako sobecká a poněkud slaboduchá marnivost. Podobně rozděluje víra členy rodiny v povídce Doma, která venkovany obviňuje z tmářství a zaslepenosti až fanatické. Rozvrat způsobený chápáním víry je absolutní – „tujec je, tujec lastni materi“ (s. 68). Ateismus a odvrat od tradiční víry u postavy Tone Korošce má původ ve snaze vidět víru pokud možno subjektivně, osobně, čímž se však současně odhaluje vnějškovost, cizota a prázdnost až stádnost běžného náboženského života slovinského venkova. Vypravěč konstatuje, že „neko posebno poezijo imajo te vaške cerkve. Že tisto pritrkavanje ob desetih, ki se razlija po ravnini praznično in vabeče. (…) na cestah in potih proti župi se začnejo vrstiti praznično oblečeni ljudje. Pisane rute mladih deklet se veselo blešče na poljskih stezah, gori pri fari že stoji straža fantov, ki gledajo z nasipa v dolino.“ (s. 77). Tato idyla je vzápětí nemilosrdně rozbita: „Ni imel več onega priprostega, vernega srca, in ni mu bilo žal. Nikdar si ni želel nazaj onih časov ekstaze in opojnosti.“ (s. 78)
Mnohem větší důraz se klade na to, „co by tomu řekli lidé“, než na vlastní osobní vztah k Bohu. Z této přetvářky už pak není cesty jinam, než ke zřeknutí se Boha, reprezentovaného vyprázdněnou formou církevních obřadů.
Přestože to s otázkou prostoru zdánlivě nesouvisí, je třeba zastavit se také u postav, které významně utvářejí charakteristiku vesnice. Zofka Kvederová bývá často hodnocena jako autorka výrazných ženských postav a trpkého údělu ženy (k její prvotině Misterij žene se např. uvádí, že jejich „enotna tema je življenje brezpravne ženske, žrtve družbenih razmer in patriarhalnih odnosov v družini“, Slovenska književnost, s. 247). V našich textech se však zdá, že je tomu jinak. Z pěti povídek je ústřední postavou žena jen v první z nich. Ani tato nábožensky založená hospodyně, ani další menší ženské figury, které se v těchto povídkách objeví, nejsou vysloveně kladnými hrdinkami ani ve smyslu mohutných charakterních hrdinek Boženy Němcové, ani obětujících se žen Karoliny Světlé, které hrdě nesou svůj trpký úděl. Vystupuje zde naopak do popředí jejich názorová a myšlenková omezenost, krátkozraký konservativismus a náboženská rigidnost.
Tragičnost osudu ženy je pouze naznačena tam, kde je žena ukázána jako objekt svatebního kupčení, přičemž hlavní roli hraje nevěstino věno (Hrvatarji, Doma) a láska je často zaprodána za jmění. Podobně je také žena hluboce raněna sebevraždou chorobně žárlivého manžela v cyklu Hrvatarji (ač ovšem motivace tohoto činu zůstává poněkud skryta – mohlo jít o výsledek trýznivých muk žárlivosti, u níž ale není jasné, zda měla objektivní příčinu v ženině chování či byla důsledkem pomlouvačných řečí vesničanů, pronesených primárně v žertu). V každém případě zůstane sebevražda v očích ženy nepochopitelnou a pro ni a její děti o to více zdrcující.
Žena je velmi výrazně ovlivněna katolickým náboženstvím (nikoliv však paradoxně religiozitou), které je tu však líčeno s apriorní nedůvěrou a značně depreciativně (viz výše). Chápání náboženského života ženou je u Kvederové výrazně vnějškové, je založeno na formě, na sousedském „to se sluší“ a „co by řekli lidi“, na formalizovaném plnění povinností, stanovených církví. Není zde prožíván ani osobní vztah k Bohu, ani např. role církve jako tmelu vesnického kolektiva, jako nositele tradice či jako národně sebepotvrzujícího faktoru apod. Vůbec z tohoto pohledu jsou povídky Kvederové značně anacionální, nezdůrazňují žádné prvky s národně afirmativní funkcí, jako to bylo často v dílech z tradice venkovské prózy u nás i ve Slovinsku zvykem. Nejvýraznějšími bořiteli tradic jsou naopak muži, intelektuálové, kteří svůj racionální skepticismus (tolik odpovídající pohledu samotné autorky, která nemá pochopení pro emocionalitu jednání postav) vnášejí do zapřísáhlého konservativismu venkovského prostředí, o který narážejí a sklízejí nepochopení a odmítnutí.
Prostor vesnice je pevně svírán okovy nepochopení, nevzdělanosti, neschopnosti překročit svůj horizont a přijmout cizí, neobvyklé, přemoci vlastní úzkoprsost a nedůvěru k jinému. Jiné tu nemá povahu nacionální, ale spíše intelektuální. Intelektuální problém obvykle vstupuje do vesnického prostoru a prochází předpokládaným vyhodnocením farářem (církví). Vesnické společenství pak jeho názor akceptuje bez výhrady a bez pokusu o vlastní, byť třeba při vlastní intelektuální nedostatečnosti na vnitřním etickém vyhodnocení založeném mínění. Toto společenství je pak zapleteno do bludného kruhu předsudků, které nejsou podloženy vlastním názorem, který je delegován na osobu kněze. Nedostatek reflexe a současně nemožnost a neschopnost vymknutí se tomuto prostředí způsobuje jak neschopnost rodiny přijmout vlastního syna, tak také vhání muže do pasti alkoholismu.
Kvederová mistrovsky vystihla jeden zásadní rys venkovského kolektiva – dokud k němu člověk patří, dodržuje jeho rituály, kopíruje jednu předem danou životní cestu, je vše v pořádku. Jakmile se ovšem vydělí (jedno zda ze své vůle nebo je přinucen okolnostmi), je stíhán tvrdou odmítavou reakcí, je stigmatizován a ostrakizován. Mládenci, velmi oblíbení mezi ostatními, jsou doslova vyvrženi, když na ně padne podezření, že při rvačce zabili cizího mladíka. Sdílí podobný osud jako sebevrah, jemuž je po smrti odepřen nejen pohřeb na církevní posvěcené půdě, ale i jakýkoli obřad nebo projev úcty, a to i přesto, že k sebevraždě byl zřejmě dohnán pomluvami lidí. Podobně je z kolektivu „exkomunikován“ mladík, který dlouhodobě onemocní souchotinami a nemůže se plnohodnotně účastnit páce na poli ani s ostatními pracovat přes zimu v cizině (Hrvatarji). Je na obtíž i pro posměch všem a postupem času také vlastní rodině. Tento příběh je doveden do konce v druhé variantě téhož příběhu v povídce Vsakdanja tragedija.
Kvederová tu vystopovává tu skutečnou hranici mezi lidmi, kterou netvoří jazyky, státní moc, ale netolerance, lhostejnost či zatvrzelost samotných lidí, kteří se nedokážou rozpomenout na biblický imperativ milosrdenství a pomoci bližnímu.
Literatura:
Hladnik, M.: Slovenska kmečka povest. http://www.ijs.si/lit/skp1.html-l2 (k 18. 6. 2007)
Kvederová, Z.: Iz naših krajev. Ljubljana 1903.
Novak-Popov, I.: Dežele in mesta v slovenski poeziji. In: Novak-Popov, I.: Sprehodi po slovenski poeziji. Študentska založba Litera, Maribor 2003, s. 286.
Slovenska književnost. Cankarjeva založba, Ljubljana 1996.