Slovinská literatura telegraficky
Na počátku dlouhé pouti slovinské literatury a kultury stojí tři drobné rukopisy známé jako Frízinské památky (Brižinski spomeniki). Pocházejí z 10. a 11. století, předlohy jsou patrně starší. Jedná se o zpovědní formule, homilii a zpovědní modlitbu ve slovanském jazyce zapsané latinkou. Vznik památek však nesouvisí s působením cyrilometodějské mise, ale s podněty mimoslovanskými (salzburská misie). Jejich nález byl oznámen v Mnichově r. 1807 a pak 1814 Dobrovským.
Obdobím, kdy slovinská kultura vytvořila další důležitý krok k plně rozvinuté literatuře psané slovinsky, je reformace. R. 1551 vydává Primož Trubar (1508-1586) první tištěnou knihu ve slovinštině, a sice svůj Katechismus a krátce na to Abecedarium, tedy cosi jako slabikář, návod, jak rozumět jím vytvořené podobě jazyka. V jeho díle pokračoval Jurij Dalmatin (1547-1589), který roku 1584 vydal celý překlad Bible do slovinštiny. Protestantství se v zemi sice dlouho neudrželo, jen do konce 16. stol., ale poskytlo pevný jazykový fundus, na který barokní autoři mohli navazovat; zejména svým vlasteneckým nadšením polyhistor Janez Vajkard Valvasor (1641-1693).
Jazykové obrození se prezentuje řadou sporů o pravopis, ale dává též Evropě význačného slavistu Jerneje Kopitara (1780-1844). Romantismus se ve Slovinsku objevuje počátkem třicátých let v díle France Prešerena (1800-1849). V Souvislostech 1997/1 bylo připomenuto jejich setkání s Máchou. Prešernovým vrcholným dílem je Znělkový věnec do češtiny skvěle převedený J. Hiršalem.
Po realismu (J. Jurčič, F. Levstik, I. Tavčar ad.), který nijak nevybočuje z témat českého, proniká přes hranice slovinská moderna konce století. Je spojena s vystoupením skupiny mladých básníků v čele s Ivanem Cankarem (1876-1918), Otonem Župančičem (1878-1949), Dragotinem Kettem (1878-1899) a Josipem Murnem-Aleksandrovem (1879-1901). Cankar vzbudil rozruch svou první, dekadentně laděnou sbírkou básní Erotika, poté se však soustředil hlavně na prózu silně těžící z realistické tradice s moderním liberálním duchem. Kette a Murn zemřeli záhy, aniž vydali ucelenou sbírku, proto se stal klíčovým básníkem moderny Župančič. Měl značný rozhled po literární Evropě a dokázal užitečně vstřebat mnohé podněty, které přinesla soudobá francouzská či německá literatura, zejména civilismus, expresionismus a vitalismus. Směrem, který se výrazně uplatnil v atmosféře válečného a poválečného Slovinska, byl expresionismus. Vrcholu dosáhl v básnickém díle Mirana Jarce (1900-1942), Antona Vodnika (1901-1965), Edvarda Kocbeka (1904-1981) a Srečka Kosovela (1904-1926). Meziválečná próza většinou pokračuje v realistických tendencích (P. Voranc, C. Kosmač, I. Potrč), zřídka je odvážnější (především vynikající historický román Vladimira Bartola Alamut, který analyzuje vznik islámského terorismu).
Válka a společenské změny v tehdejší Jugoslávii ovlivnily kulturní život po svém. Vzniká řada "partyzánských" próz, her i básní. Významné vystoupení, které odpatetizuje tvorbu přichází až vystoupením čtyř básníků společnou prvotinou Pesmi štirih r. 1953. Zde sdružení Kajetan Kovič (1931), Ciril Zlobec (1925), Tone Pavček (1928) a Janez Menart (1929-2004) proklamativně vyhlásili návrat k intimismu. Nové impulzy přišly na počátku šedesátých let v souvislosti s debuty Dane Zajce (1929), Gregora Strnišy (1930-1987) a Veno Taufera (1933). Jejich charakteristikou je hledačství, oslovování slovem, které nedostačuje, komunikace o světě, který je vychýlen z osy, z rovnováhy. Lidové motivy a prapůvodní archetypy do tohoto světa přivádí Svetlana Makarovičová (1939). Důraz na jazykovou problematiku klade Niko Grafenauer (1940), plebejství a nespoutanost je charakteristická pro antipoda cizelérství Grafenauerova Tomaže Šalamuna (1941). Nejnovější postmoderní proudy reprezentuje Aleš Debeljak (1961), Alojz Ihan (1961), Uroš Zupan (1963) aj. Gregor Strniša
Poválečná próza dostala nové podněty v modernismu v díle Lojze Kovačiče (1928-2004) či Vitomila Zupana (1914-1987). Objevil se vliv existencialismu a francouzského nového románu u Andreje Hienga (1925-1999) nebo Marjana Rožance (1930-1990). Z žijících autorů došel u nás největší odezvy prozaik a esejista Drago Jančar (1948). Autoři svázaní s regionem, magickým prvky a postupy baladické prózy jsou Feri Lainšček (1959), Marjan Tomšič (1939, obtížně přeložitelné texty pro jejich položení v dialektu: Óštrigéca-Čarodějnice, Kukuřičné zrno, které přibližuje situaci v poválečné Jugoslávii včetně politických perzekucí) či Vlado Žabot (1958).
Nesoustavné poznámky k současné slovinské literatuře
Centrem dění současné literatury je bezesporu vydavatelství Študentska založba, které kolem sebe soustředilo velkou část především mladších autorů. Časopiseckou scénu určují především Nova revija, Sodobnost, Literatura a Apokalipsa. Připomenout je nutné také časopisy Primorska srečanja a Zvon, které vycházejí v Itálii a Rakousku (zde také celovecké nakladatelství Wieser) a vedle svých estetických cílů představují rovněž důležitý nástroj udržení kulturního povědomí místních Slovinců.
V tomto období došli ke svému vrcholu autoři generace modernismu nastupující hlavně v 60. a počátku 70. let. Drago Jančar se stal již jakýmsi žijícím klasikem a sklízí uznání také na řadě míst v zahraničí. Je autorem vynikajících románů s historickými náměty (Kateřina, páv a jezuita nebo Galejník, oba vyšly česky), ale také povídkových knih a kulturně-politických esejí. Ke svému dalšímu vrcholu dospělo v 90. letech dílo loni zesnulého Lojze Kovačiče, zejména v autobiografických románech Dětské záležitosti a Křišťálová doba a sbírce půvabných postmoderně laděných povídek Příběhy z malovaných úlů.
Další generace je spojena s časopisem Literatura a nastoupila kolem poloviny 80. let. Mezi ně patří úspěšní prozaici, zejména autoři povídek Jani Virk, Andrej Blatnik, Aleš Čar a básníci Peter Semolič, Uroš Zupan a další. Význačnou roli sehráli v otevírání slovinské literatury zahraničním podnětům, jak teoretickým (derridovské motivy u básníků Deklevy a Grafenauera, interpretační podněty u Tomo Virka), tak poetologickým (intertextuální šíře u Blatnika či Bratože, hledání hran emocionality, sklon k drsnosti a syrovosti u Čara).
Úplně nejmladší autoři jsou nejčastěji spojeni s nakladatelstvím Študentska založba, např. prozaikové Andrej Skubic, Dušan Čater, básníci Aleš Šteger, Jurij Hudolin, Primož Čučnik, Gregor Podlogar. Jako první se české reflexe dočkal Šteger, autor básní, které se neskrývají v lyričnosti hluché k dnešku, znějí ztraceností a úzkostí v osobním prostoru, neustále podkopávaném a zužovaném médii, tlakem průměru, nicotnosti dneška. Šteger je rovněž autorem zdařilého cestopisu, který prezentuje poměrně oblíbený žánr dnešní slovinské literatury – vedle něj např. Evald Flisar, Sonja Porleová nebo Andrej Blatnik. Vedle Štegera je svými texty u nás přítomen také Andrej Skubic, který na sebe poprvé upozornil románem Hořký med, odehrávajícím se během TV fotbalového zápasu, který hrdinové sledují. U nás mu vyšel román Fužinské blues, který představuje podobné postavy jako v prvním románu: lidé z okraje společnosti, losery, pijany, přistěhovalce, lidi plující světem bez směru a cíle. Důležitý je u Skubice také jazykový plán, který se opírá o jazykový „suterén“; je možné hledat jisté podobnosti s Jáchymem Topolem.
Vzrostl také počet kvalitních autorek. Mezi autorkami próz už zaujala i české publikum Maja Novaková, je otázkou času, kdy se i u nás objeví práce nadějných Katariny Marinčičové (její román proustovského niterného plynutí byl oceněn cenou Kresnik jako nejlepší román roku 2003) a Polony Glavanové (např. invenční příběhy z pařížského rychlíku v knize Noc v Evropě). Z básnířek představují osobitou a intenzivní lyriku Barbara Korunová, Erika Vouková, Suzana Tratniková, Maja Vidmarová aj. Mezi vynikající autorky povídek patří Mojca Kumerdejová. Za nejlepší prvotinu byla loni odměněna Irena Sveteková za román Zblízka (2004).
Vztahy mezi českou a slovinskou literaturou dnes
Na začátku české cesty za moderní slovinskou poezií stojí legendární antologie Hvězdy nad Triglavem (1941) připravená Otonem Berkopcem a Josefem Horou. Vůbec se na tomto poli setkáváme s antologií velice často. Z těch důležitých uveďme ještě Snímky krajiny poezie (1966), Sedm slovinských básníků (1994), Orfeus v dešti (1995) či Místo v prostoru (1998), mezi prózami pak Vně hranic (2002) a Promlky času (2003), které představují slovinskou současnou povídku, jež jako žánr zaujímají ve slovinské literatuře posledních let význačné místo (dokonce byla ustavena speciální prestižní cena za nejlepší povídku).
Důležité místo ve vzájemných vztazích hráli významní odborníci a překladatelé jako Oton Berkopec, Viktor Kudělka a Josef Hiršal (především kongeniální překladatel Prešerena, Kocbeka a dalších).
Mezi překladateli patří klíčové místo především Františku Benhartovi. Z jeho hlavních překladatelských počinů z poslední doby se patří zmínit zásadní Jančarův román Kateřina, páv a jezuita, výbor z poezie Tomaže Šalamuna (Stromořadí naděje) či povídky Andreje Arka Počestné příběhy (spolu se svou dcerou Kateřinou Literovou) a dále řada zmíněných antologií. Dosavadní téměř výhradní „monopol“ Františka Benharta na překlady slovinských autorů do češtiny v poslední době úspěšně nabourávají mladší překladatelé vzešlí z pražské a brněnské filozofické fakulty, kde v průběhu 90. let vznikly samostatné slovenistiky, např. H. Mžourková (dříve Chmelíková), P. Mainuš, L. Doležán, A. Kozár. Z důležitých počinů těchto či dalších překladatelů uveďme např. nový a poprvé kompletní překlad románu V. Bartola Alamut (př. A. Kozár). Nakladatelství Větrné mlýny přineslo dlouho očekávaný překlad románu jednoho z nejúspěšnějších autorů mladé generace Andreje Skubice Fužinské blues (př. P. Mainuš). Totéž vydavatelství přišlo i s dalšími novinkami ze slovinské literatury - prózami Dušana Čatera: Taťka je zase opilej (př. L. Doležán), Niny Kokeljové: Hedvábinka (př. A. Šamonilová) a knížkou veršů Jurije Hudolina (Mluví žena, př. H. Chmelíková). Překladatelsky plodný rok zakončilo vydání románu Feri Lainščka Halgato (v originále Namesto koga roža cveti, př. A. Kozár), baladicky laděného příběhu muzikanta, který se odehrává v netradičním prostředí cikánské osady. Aktuálně vychází ještě výbor básní výtečného Iztoka Osojnika s názvem V tobě ožiju (př. A. Kozár).